O průvodci
Budu k vám upřímný a hned z kraje se přiznám, že napsat text o průvodci byl nelehký úkol a dal mi pořádně zabrat. Je ovšem nad slunce jasné, že je nezbytné vědět, kdo váš průvodce ve skutečnosti je.
To, co bude následovat, není fantasticky atraktivní, stručný a marketingově nadupaný medailonek někoho neskutečného, kdo se utkal s nejděsivějšími monstry našeho světa, přeplul sedm moří a vysvobodil ze zajetí démonů všechny ty, jenž na své životní pouti potkal. Profesionálové, kteří se tvorbou takových „o mně“ pro weby živí, by mi nejspíš řekli: „Lidi dneska nic dlouhého nečtou, musí to být jasný a hlavně superkrátký“. Domnívám se, že kdybych uposlechl jejich rad, ztratily by tyto stránky na opravdovosti.
A jestli se trochu přemůžete a dáte mi, prosím, prostor vám o sobě něco říct, pak vám upřímně předem děkuji za váš čas.
Autenticita je základ
Kdo vlastně opravdu jsem, je spíš neobyčejně obyčejný příběh muže, který se nějakou dobu domníval, že po tom, co se v životě naučil a prožil, je již dost vzdělaný a zkušený na to, aby zvládl vše, co mu přijde do cesty. Jak naivní byl a jak hluboce se mýlil, mu došlo až tehdy, když zjistil, že dosažení skoro všeho, co si v životě přál, nasytilo jeho potřeby vždy jen na velmi krátkou chvíli. Po nějaké době měl pocit, že je už zase na začátku, a ještě k tomu chápal míň a míň, proč tu vlastně je…
První kroky na cestě k sobě
Mému zdánlivě krásnému dětství a dospívání se nevyhnulo setkání s šikanou, vyčleňováním z party a nepochopeními ze strany rodičů.
Naštěstí jsem v té době chodil do skautského oddílu, a příležitost účastnit se dobrodružných výprav mi umožnila poprvé vnímat, co vše může příroda a toulky v ní nabídnout. Nespočetněkrát mi poskytla náplast na zranění, které moje dospívající duše utrpěla.
Bylo tomu tak i po traumatizujícím zážitku, kdy jsem se stal obětí loupežného přepadení a poprvé pocítil blízkost smrti s pistolí přiloženou ke spánku. Ne, noční můry nemám, díky, matko přírodo.
Čas pozorování
Byl to také čas, kdy jsem měl možnost pozorovat velké množství různých forem závislosti, a přestože nejsem „svatý muž“, povedlo se mi jim, až na jednu, nepodlehnout. Tou „jednou“ bylo zajídání nepříjemných stavů, se kterými jsem bojoval. Vyústilo docela slušnou nadváhou. To už je ale po objevení sebelásky minulost.
Z tohoto období pak stojí ještě za zmínku koncert, který jsme odehráli, s tehdy úspěšnou revivalovou kapelou, pro velkou filmovou produkci. Měli jsme možnost osobně se setkat s Johnny Deppem, a já nemohu zapomenout na krátkou konverzaci, kdy se Mr. Depp ptal: „Kluci, proč neděláte vlastní hudbu, vždyť vám to hraje skvěle?“ No a mě nenapadlo říct nic jiného, než: „…no a vy hrajete taky sám sebe?“ Moc mě potěšila jeho skromná reakce v podobě úsměvu a pokynutí ve stylu „no jo, no“.
Byl to pro mě moment, kdy mi hlavou proběhla otázka, jaké role a pro koho vlastně v životě hrajeme.
Odpověď na ni dozrála až o mnoho let později, a kde jinde, než ve stínu stromu, pod kterým jsem odpočíval unavený po dlouhém treku.
„Byl to pro mě moment, kdy mi hlavou proběhla otázka, jaké role a pro koho vlastně v životě hrajeme. “
Jedna strana mince života
Ještě větší množství otázek, ale i „aha“ momentů, se vyrojilo poté, co jsem založil rodinu, a narodili se nám dva báječní kluci. Během běžných starostí s výchovou dětí spojenými jsem se jako většina z vás musel poprat s řešením otázek kde bydlet a kde na to vzít. Podraz ze strany tehdejšího obchodního partnera, kdy jsem přišel o značnou finanční částku, mi situaci rozhodně nezjednodušil. Když jsem se pak najednou musel během dvou let vyrovnat se ztrátou matky, psychicky náročnou péčí o vážně nemocného tátu, a přijmout fakt, že mého staršího bratra v tu samou dobu hospitalizovali v psychiatrické léčebně, pocítil jsem, že už je toho na jednoho skutečně moc.
Bohužel to pořád nebylo vše.
Po odchodu otce jsem zdědil prohranou soudní kauzu, a jako dědic jsem se musel postarat o vyrovnání závazků, které z této kauzy vyplynuly. Do toho, jako bonus, vstoupily krize středního věku a krize partnerského vztahu. Asi to vše zní poněkud děsivě a ponuře, ale mince má vždy strany dvě…
Druhá strana mince
Ať už mě v životě potkalo cokoliv, nezapomněl jsem se vydávat do lesů. Vždy mi byly oporou, i v těch nejtěžších momentech. Znovu a znovu se mi dařilo nacházet cestu zpátky k sobě, a inspirace, kterou mi výpravy v přírodě nabídly, byla skutečně nevyčerpatelná. Dokázal jsem tam všechny svoje nesnáze přijmout a reálně si uvědomit, co s nimi můžu a nemůžu dělat.
Magické výhledy z kopců do údolí, hvozdů a na vodní plochy mi do běžného života přinesly nadhled, a pečlivé pozorování proměn přírody mi jednoduše ukázalo, proč je tak moc důležité na lidech, věcech a životních událostech nelpět.
Posílen tím, co mi příroda nabídla, se mi mezi všemi nesnázemi povedlo postavit nahrávací studio, věnovat se práci se skvělými hudebníky a kreativci, a zároveň dlouhodobě udržet živnost angličtináře poskytujícího lekce pro zajímavé firmy. Spolupráce s jedním z mých klientů mi dokonce umožnila navštívit Kolumbii. Dostal jsem možnost částečně projet a pár dní pobýt v pohoří Sierra Nevada De Santa Marta mezi indiány kmene Arhuacos. Byl tam prostor navnímat, jak život v pro nás nebezpečné džungli vidí, přijímají a zvládají. Zprostředkovaný rozhovor s jejich Mamos, neboli šamanem, který se protáhl dlouho do noci, mi nabídl naprosto unikátní a pro Evropana netradiční vhledy.
Díky skvěle fungující práci jsem se nakonec s ekonomickou stránkou života úspěšně porval.
Splatil hypotéky, zabezpečil rodinu. Bylo a vlastně pořád je skvělé sledovat další vývoj muzikantů, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat, a stejně tak se těšit z toho, co do života přinesl můj osobitý styl výuky cizího jazyka mým studentům. Ty jsem připravil k všelijakým zkouškám a certifikátům, které vlastně ani sám nemám. Těší mě, že jsem jim mohl částečně pomoci dostat se na jejich vlastní úspěšné kariérní dráhy.
Zrození průvodce
Právě při výuce angličtiny, které jsem se věnoval přes dvě dekády, jsem si začal všímat, že se mi moji studenti stále častěji svěřují se svými vlastními nesnázemi a problémy pracovního, ale i osobního rázu. Některá témata byla velmi citlivá a mnohá z nich sahala až do těch nejhlubších vrstev lidské duše.
Zprvu jsem vůbec netušil, proč se tak děje, a leckdy jsem je nedokázal dostat z hlavy. Dlouho jsem přemýšlel, co si s tím počít, až jsem dostal nápad vzít to z druhé strany a začít se věnovat vlastnímu osobnímu rozvoji, abych dokázal svoje, ale i problémy lidí kolem mě, snáze zpracovat, neztotožňovat se s nimi a nepodléhat smutku a možným depresím.
Jasně jsem věděl, že proniknout do dechových, meditačních, coachovacích a dalších technik, vedoucích k harmonickému a vyrovnanějšímu životu, je způsob, jak je dále předávat a sdílet. Tyto někdy zcela obyčejná cvičení, ze kterých je skvělé si udělat každodenní návyk, nám jako účinný nástroj v dost uspěchaném životním stylu jednoduše chybí.
Skočil jsem do toho rovnýma nohana
Kromě studia mnoha knih spojených s tématy seberozvoje, jsem absolvoval několik kurzů, které se na výše zmíněné specializují. V průběhu celoročního facilitátorského výcviku jsem pak definitivně došel k závěru, že jsem se vydal správnou cestou. Rozhodl jsem se tedy zužitkovat nabité znalosti, životní zkušenosti a lektorské dovednosti, a nabídl své služby těm, kteří nebyli a nejsou se svým dosavadním životem spokojeni, tak trochu se v něm plácají, a cítí, že potřebují někoho, kdo by jim pomohl aktivovat životní sílu a umožnil jim najít nový směr.
Stal jsem se již několikrát svědkem životních transformací, kterými prošli lidé, kteří se se mnou na cestu rozhodli vydat. Slyšet od táty, účastníka programu Otec a syn: „…koukám teď na svého syna jinýma očima“ bylo naplňující. Jako zázrak jsem pak vnímal, když jsem po pětiměsíční práci s klientem spatřil, jak se ze zakřiknutého mladíka bez chuti do života, utápějícího se v depresích, jež před naším prvním setkáním neviděl důvod, proč tu vlastně ještě být, stal zdravě sebevědomý muž. Opět uchopil svůj život pevně do svých rukou a začal tvořit. A co víc, o svou znovuobjevenou radost a sílu se dnes dělí i s ostatními.
Kdo jsem teď
Nyní je můj život příběhem probuzeného muže, který chápe, že svět, tak, jak nám je servírován médii, ale i v podobě výchovy ve školách a od našich rodičů, je jen pouhou iluzí a velmi často souborem představ a očekávání těch ostatních, které bychom „měli naplnit a zvládnout“.
Na nás ovšem je, jestli takovou roli přijmeme, nebo se vydáme cestou svobody, na které si můžeme tvořit svůj život podle vlastních představ a vizí.
V žádném případě nechci shazovat důležitost vzdělání a práci, kterou se snaží většina rodičů na svých potomcích odvést tak dobře, jak jen umí. Sám jsem celoživotním studentem, synem, ale i rodičem, a tak vím, jaká dřina to může oboustranně být. Školy a různé kurzy mi nabídly spoustu variant, kudy se mohu vydat, rodiče zase zázemí a podporu, no a mé děti mi nabízejí to nejčistší zrcadlo života.
Aniž bych si chtěl hrát na samozvaného psychologa nebo psychoterapeuta, jejichž práci plně respektuji, jsem velmi rád, že vám mohu nabídnout jinou alternativu, která již mnohokrát přinesla své ovoce bez medikací a práce s klientem v uzavřené ordinaci či terapeutovně.
Každý, kdo mi dává svou důvěru a dovolí mi s ním pracovat, má mou hlubokou úctu a respekt. Není totiž vůbec jednoduché najít v sobě dost odvahy a přiznat si, před čím se v životě schováváme, před čím zavíráme oči a před čím se snažíme jen marně utéct…
Bude mi obrovskou radostí a darem, pokud mi dovolíte vás na cestě k sebepoznání a možnému prozření doprovázet.
Děkuji.
Těším se na vás
Jan Stehlík
Recenze
